Mé italské dobrodružství: poutní část a lehárko

Jak už jsem zmínila v minulém článku, po jedné noci ve Florencii jsem se rozhodla toto město urychleně opustit a vydat se do Sieny. Ve vlaku jsem se seznámila s moc sympatickou Číňankou (mám na ty asiatky štěstí), která taky nevěděla, jak vlastně vypadají plány na její dovolenou a hodlala improvizovat, takže jsem se alespoň necítila tak sama. První nepříjemností v Sieně bylo, že neseženete žádný plánek města zdarma a i v těch koupených spousta ulic a důležitých míst chybí, proto jsem začala neznale bloudit, přičemž přišla druhá nepříjemnost- bouřka. Okamžitě jsem přes sebe a Macka (můj patnáctikilový batoh) přehodila pláštěnu a schovala boty, neboť jsem upředňostňovala chodit po Sieně bosky tomu, aby se mi promočily boty a já pak neměla v čem chodit. Tu situaci totiž až moc dobře znám z cesty do Santiaga. Po asi hodinovém bloudění se mi ovšem podařilo najít informační centrum a zamluvit si noc v kempu (spát ve vlastním stanu v Sieně mě ovšem přišlo o deset euro dráž než v hostelu v Centru Říma) a protože už se začalo vyjasňovat, šla jsem se trošku projít po městě. V sedm jsem vítězoslavně dorazila do kempu a když jsem další ráno v šest vstávala, abych se vydala na svou pěší pouť, moje závist vůči lidem, kteří si přijeli jen tak lebedit k bazénku, neznala hranic.



Po deváté se mi teprve podařilo vyjít z města ale dost to ve mě hlodalo, protože jsem nikde okolo neviděla jiné poutníky, na informacích mi o Via Francigena (italská poutní cesta) nebyli schopni nic říct, a vlastně jsem ani nevěděla, kde tu noc budu spát. Zhruba na čtvrtém kilometru vedle mě zastavil asi dvacetipětiletý sympaťák s autem a ptá se mě, jestli jako s tím obřím batohem a stanem takhle sama pochoduju. Když jsem odpověděla že ano, na chvíli na mě vykulil oči a pak se zeptal, jestli nechci někam zavézt. Stálo mě to veškerou mou vnitřní sílu, ale odpověděla jsem, že ne a že musím jít pěšky. Popřál mi tedy hodně štěstí a odjel. Měla jsem sto chutí se za tím autem ještě rozběhnout, ale bylo pozdě.

Každý detail své cesty vám popisovat nebudu. Důležité je, že na desátém kilometru jsem se seznámila s moc sympatickou Italkou, módní návrhářkou, kterou ovšem mrzí, že její práce vlastně není vůbec kreativní, protože musí pracovat pro velkou firmu, a ta jí diktuje, co má navrhovat. Ilaria byla o dost lépe informovaná než já a díky ní jsem všechny noci na pouti měla kde spát. Seznámila jsem se pak i se spoustou dalších lidí, převážně Italů, Španělů a sem tam nějakých Francouzů.

 S Panem Mackem
 Občas je nutno přebrodit menší potůček

Na cestě je to někdy těžký. Občas musíte jít pětadvacet kilometrů úplnou pustinou a zakončit je osmikilometrovým výstupem. Občas na vás vystartují tři obří psi a zrovna není v okolí nikdo, kdo by vám pomohl. Občas vám cedule tvrdí, že se od svého cíle vzdalujete, tak se vrátíte a zjistíte, že jste vlastně šli dobře, ale Italové si z vás zkrátka rádi dělají šoufky. Občas jdete několik hodin aniž byste potkali jakýkoli zdroj vody a v neděli vám pomalu ani neotevřou žádnej bar, kde byste si dali kafe. Jste spálení od slunce, vaše nohy jsou jeden velkej puchýř a už pomalu ani nemůžete chodit... ale je to super.V jednom mém hovoru mámě jsem jí řekla: "Mami, dost tu umírám, ale vlastně si to užívám o dost víc než Florencii.".

Myslím, že by si to každý měl zkusit alespoň jednou v životě, byť jen na pár dní, protože pouť vás naučí vážit si i těch nejmenších detailů. jako například:

  • postel
  • moct si na deset minut sednout
  • ovce, kozy, krávy (a jakýkoli náznak života vlastně)
  • kohoutek na napuštění vody
  • značky (takže víte, že jdete dobře)
  • stín
  • rovinka
  • záchod
  • milí lidé
  • studená voda
  • jakákoli jiná než prašná cesta
  • vodový nanuk
V Bolseně jsem ovšem svou pouť ukončila a rozhodla se pobýt tři noci v kempu u jezera (zabydlela jsem se v Blu International Camping) a moje radost ještě vzrostla, když jsem zjistila, že recepční mluví i španělsky i anglicky. Víc takových lidí ve službách prosím. Bolsena je navíc velmi malebné městečko a já měla to štěstí, že jsem stihla tamní bleší trhy a za jedno euro si tam koupila slovník umění.

Pokud někdy budete v Bolseně, tak do téhle kavárny/vege restaurace/knihovny/obchůdku nutně musíte jít.
 Zásoby sušeného kiwi, melounu, manga a aloe

A teď už zbývá "jen" povykládat vám o Římu. A proč ty uvozovky? Protože v Římě se stalo tolik úžasných věcí, našla jsem množství krásných míst a hlavně se seznámila s bezpočtem skvělých lidí, proto to bude asi ještě na dlouho.

Vy se zatím mějte krásně a já se vydávám na další cesty,
Pa!

Share this:

, ,

CONVERSATION

6 skvělých komentářů:

  1. Já tě stejně obdivuji, že se k něčemu takhle skvělému jako je pouť dokopeš a navíc sama. Já o tom uvažuji už od přečtení Mágova deníku, ale sama bych určitě nikdy nešla, jestli vůbec :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když ono je to fakt super, vždycky na poutničení ráda vzpomínám :D

      Vymazat
  2. Ty si tak odvážná, fakt máš můj obdiv! Už se těším na článek o Římě. V Itálii jsem nikdy nebyla a dost mě láká, tak snad brzo :).
    Jinak dnes mi došel pohled, moc děkuji!:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To o odvaze fakt není :D ale děkuju :) teď mám menší problémy z připojením, tak moc přispívat nemůžu...
      A nemáš zač! :)

      Vymazat
  3. Tak ja ťa maximálne obdivujem, že si sa do toho pustila takto sama! :) Veľmi som zvedavá na článok o Ríme, pretože ja som ho navštívila minulý rok a totálne ma uchvátil :) Tento rok som tiež bola v Taliansku a opäť mi táto krajina učarovala a úplne ma namotala na ďalšie zájazdy! :)

    OdpovědětVymazat

Jsem moc ráda za všechny vaše nápady, připomínky a názory. Jen prosím slušnou formou.