Zdravím!

Včera jsem si vyšlápla na jeden kopeček nad městem, kde je naprosto úžasný výhled a navíc se tam zrovna pořádalo půlnoční čtení poezie (básnička o vzpouře fikusů u mě vyhrála na plné čáře), dnes ráno jsem se šla pořádně proběhnout, protože venku svítí sluníčko jak o život, uvařila jsem si cuketovo-cizrnové kari na oběd a přitom polouchala Svaz českých bohémů několikrát dokola, no a celkově tak nějak slavím, že život je zkrátka super a že už jsem nějakej ten pátek bez depresí a dokonce vyloženě šťastná, haleluja.

Při té příležitosti jsem natočila video o tom, jak jsem došla k existenciální krizi a jak jsem se pak zase dostala z ní. Shrnu to ale i v článku pod videem, pro případ, že radši čtete. Možná to někomu pomůže, každopádně doufám, že vás čekají samé kytičkové dny.

Když jsem se v létě 2013 vrátila ze svého prvního mezinárodního depatního turnaje, kromě spousty kontaktů na děsně cool lidi jsem si přivezla i novou kamarádku Depresi, která se ode mě nehodlala hnout ani na krok.

Začala jsem s daleko větší intenzitou vnímat všechny ty války, vraždy, teroristické útoky a podobná zla, která se ve světě odehrávala a pořád mi běželo hlavou, jak by to bylo o tolik jednodušší, kdyby svět neexistoval. Nebo kdybych neexistovala alespoň já a o ničem tak nevěděla. Sladká neexistence, sladké nevědomí. Smrt mi připadala jako jediné východisko pro ukončení tohohle absolutně nesmyslného a zbytečného bytí, které stejně k ničemu nevede. Každý den jsem strávila hodiny tím, že jsem jen ležela na zemi, poslouchala Arctiky, brečela a nevěděla, jak z toho ven.

Život přece nemá smysl, tak proč se namáhat.

Tenhle stav trval zhruba tři měsíce (a nechápu, jak jsem přitom mohla zvládat školu), pak jsem to pomalu začala přijímat jako čistý fakt, se kterým se hold nedá nic dělat a přešla spíš do stavu apatie. Následně jsem si našla přítele, takže jsem neměla tolik času na zbytečnost své existence myslet. Pořád to tam ale bylo a čas od času to vykouklo na povrch. A bylo to tam i když už jsem měla někoho jiného. Moje deprese byly samozřejmě děsnej problém nehledě na to, že jsem se fakt snažila, aby se nijak neprojevovaly a já normálně fungovala. Problém byl prostě ten, že můj názor na zbytečnost života se nezměnil a to i přesto, že "bych přece měla být šťastná. To jako nevidím, že on mě miluje a pro něj jsem důležitá? To mi jako nestačí? To mi jako není dost dobrej? To nemůžu vidět smysl života v něm?". Nemohla.

Dobrá zpráva byla, že vnější projevy vážně pomalu mizely a já už nemívala záchvaty pláče a navenek jsem fungovala úplně normálně.

Že jsem byla relativně permanentní depresi ale samozřejmě neznamená, že jsem neprožívala žádné chvíle štěstí, ty tam byly, akorát vždycky v kontextu toho, že jsou stejně k ničemu, zbytečné, a že jednou přejdou.

Když jsem se přestěhovala do Španělska, už jsem byla v pohodě, teda smutná z toho, že se mi stýskalo po domově, ale opodstatněnej smutek z reálných událostí v mém životě mi vždycky přijde o dost lepší, protože je skoro hmatatelnej a hlavně: má řešení. Jaký je řešení na to, že existuje tahle planeta (zbytečně)? Taky jsem poznala kamaráda, který všechno tohle vnímá stejně jako já a je schopen si z toho dělat srandu a brát to s nadhledem, tak jsem se tomu naučila taky.

Při posledním zkouškovým jsem se navíc rozhodla, že nejen, že budu v pohodě, ale že budu vyloženě šťastná. Šťastná přešťastná. Ano, rozhodla. Protože člověk se pro to opravdu může rozhodnout a jste to jenom vy, kdo musí udělat tenhle krok a dostat se z toho bludiště depresí a apatie. Vyhledala jsem si tedy nějaké informace o hormonech štěstí a zamyslela se nad tím, co všechno bych mohla dělat, abych zlepšila svou náladu a přístup k životu, tady máte teda pát bodů, jak že se z toho vlastně dostat:

1. Štěstí je ve skutečnosti jen směs těch správných hormonů jako endorfin, serotonin, dopamin a melatonin. Jejich hladinu můžete zvvýšit sexem (a pokud nemáte drahou polovičku, nebo alespoň ochotného kamaráda, vystačíte si i sami), cvičemím, obzvlášť pak kardiem, různými druhy jídla (banány, špenát, borůvky, jahody, obiloviny, vlašské oříšky...), dostatečným spánkem (pokud nemůžete usnout a nechcete se cpát chemií, zeptejte se u lékárně na kozlík lékařský, mně opravdu pomohl). Taky si hlídejte dostatek všech podstatných vitamínů a minerálů, obzvlášť vitamín D a ty ze skupiny B.

2. Pořádně zaměstnejte svůj mozek tím, že budete pořád něco dělat a posílat mu nové podněty, nebude tak mít čas na nějaké existenciální shity. Tak se snažte trávit dostatek času s přáteli a rodinou, číst, koukat na filmy, vařit, hrát na hodební nástroj, sportovat...

3. MP3 je nejlepší společník na osamělé cesty, kdy byste mohli mít příliš času na přemýšlení. Já poslouchám hudbu při cestě do školy, fitka, kamkoli (pokud zrovna nemám společnost) a nejen, že mě to skvěle naladí, ale navíc to i dostatečně zaměstná můj mozek (viz bod 2).

4. Každé ráno hned po probuzení se nejdřív zamyslete nad tím, za co jste v životě vděční, co dobrého se vám stalo a co dobrého vás čeká.

5. Snažte se radovat z každé maličkosti. A to pořádně, nebojte se, že by vás ostatní mohli považovat za blázna. Radujte se, když mají v Lidlu jahody ve slevě, radujte se, když začne v rádiu hrát vaše oblíbená písnička, když někdo poznamená pěkný komentář na váš účet... vždycky se něco najde. Já mám třeba i deník, do kterého si píšu každou maličkost, která mi ten den udělala radost, pak když mám pocit, že můj život je na nic, přečtu si to, a ten pocit mě zas hezky přejde.

8. Najděte si něco, pro co se můžete nadchnout, takový alternativní smysl života. Ať už to bude ochrana přírody, pomáhání lidem v nouzi nebo třeba vymakaný tělo. Mít nějakej životní cíl jinej než smrt fakt pomáhá.

7. Prostě se s tím smířit. Na světě je spousta zbytečných věcí, které děláme jen proto, že nám přináší radost, tak proč by jednou z nich nemohl být i život? Navíc je jedno, jak moc tady něco poděláte, jednou umřete a bude to jedno, tak se nebojte žít na plno.

Snad tohle bude alespoň pro někoho užitečné.

Mějte se moc krásně a pa!

PS: Můj avatar na habitice perfektně popisuje můj život: sedím na kaktusu s párty čepičkou. Možná trpím, ale parádně si to užívám.