Odvezla jsem přítele na letiště a najednou to tam bylo. Nebo spíš nebylo. V mojí hlavě nebo srdci nebo jak tomu chcete říkat bylo úplně prázdno. A teď se zas měsíc neuvidíme. Ne že bych nevěděla co s časem, ale byl to zvláštní pocit. V takových chvílích jsem ráda za to, jak zaneprázdněný jsem aktuálně člověk a že jsem měla jen velmi málo času, kdy bych mohla přemýšlet nad svou samotou. Přiletěl totiž Guy.

Ta nejrozkošnější osoba pod sluncem. Člověk, se kterým se budete smát v jednom kuse. Takový, kterého znáte jen chvíli a už víte, že tohle bude navždy. S Guyem jsem se seznámila před třemi lety na studijním pobytě v Německu. Během první chvíle jsem ho ovšem v hlavě označkovala za až příliš populárního a tedy jako nevhodnou investici mého času, protože, co si budeme povídat, já mám radši outsidery. Ale Vesmír tomu chtěl a tak jsem jednoho večera seděla v katnýně naší ubytovny, snažila se připojit na wifi a přemýšlela, co všechno je v mým životě blbě. A pak přišel on, podíval se na mě a vykřikl: "omg, you look so sad, you can't be sad, I won't let you". A tak se rázem z jednoho z nejhorších večerů stal ten nejlepší. Kolik zmůže jedna osoba...

A teď tu stál, na Karlově mostě, smál se a volal: "look, we have the same backpacks!". Šli jsme do Café Louvre na rosé a další den na snídani do Momentu (kde mají kromě výborného vegan jídla i tolerantní záchody, takže samé plusy). Byly to dlouhé konverzace ale přece se zdály tak krátké. A bylo to přesně to, co jsem potřebovala. Těch pár hodin mě nabilo takovou dávkou inspirace, odhodlání a vděčnosti, jaké se mi už dlouho nepoštěstilo.

A o čem jsme se bavili?

Guy teď žil rok v New Yorku (a Američani se prý fakt soudí úplně o cokoli, kdo kouří, je považován za trosku, a většina lidí má takovej strach z klíšťat, že ani nechodí do lesa) a vrací se zpět do Izraele, kde ho čeká povinná tříletá vojna. To by prý za normálních okolnosti nebylo tak strašné, protože většina lidí (ano, mužů i žen), kteří na vojnu jdou, pracují z kanclu jako IT nebo něco podobného. Jenže na to se musí dělat pohovory. A ty se z New Yorku dělají těžko. Takže byl Guy automaticky přidělen do bojové jednotky. Můj milovaný sladký Guy by měl být cvičen, jak zabíjet lidi. Očividně mu tahle idea připadala stejně absurdní jako mně a proto šel za lékařem, aby mu řekl, že není na boj dostatečně zdravý. A lékař ho poslal do háje. Tak šel za psychologem, aby mu vysvětlil, že je gay a tudíž na vojnu jít nemůže. Psycholog mu řekl, že oni nediskriminují a trval na tom i když ho Guy prosil, aby ho přece jen trošku diskriminovali- marně. A tak se teď snaží vymyslet způsob, jak se z toho vykroutit.

Naštěstí existuje cesta- pokud někdo opravdu strašně moc nechce, může si zvolit výpomoc v nějaké neziskovce. Je tady ovšem jeden problém. I kdyby se mu podařilo do nějaké neziskovky dostat, ví, že se na něj zbytek společnosti (včetně jeho rodiny) nebude dívat zrovna pěkně. Všichni totiž vědí, že je Izrael každou chvíli napadán a jediný způsob, jak přežít, je mít silnou armádu.

A najednou tam Guy sedí v pražské kavárně, přemýšlí, proč ho Evropská unie nenávidí a ptá se mě, jestli je to pravda a jestli reálně znám někoho, kdo by nesnášel židy nebo Židy a jejich stát. Bohužel musím odpovědět že ano. Dokonce vím, že většina mých blízkých přátel se nejen staví na stranu Palestiny, ale Izrael dokonce považuje za čisté zlo aniž by znali byť jen základní informace. Tím nechci říct, že je nutně špatné podporovat Palestinu a že Izrael dělá všechno dobře, chci tím jen říct, že by bylo fajn si o problému něco zjistit, než se začnete stavět na něčí stranu.

A mnoho lidí si neuvědomuje, že přemrštěně odsuzují zemi, která je vlastně malým ostrůvkem liberalismu mezi státy, kde by ženu odsoudili k trestu smerti za to, že nevstoupila do manželství jako panna nebo že izraelští Židi si adoptují palestinské děti odmítnuté jejich rodiči protože byli homo nebo trans.

A mimochodem, Židi prý nemají vtipy o křesťanech... ani muslimech, šernoších, Číňanech... tady by se svou politickou korektností dlouho nepřežili.

No a pak už jsme si povídali jen o slastech a strastech běžného dne. Ukázal mi své návrhy na tetování a já mu řekla, že mé příští navrhne taky on... a najednou ve mě mizela třetí sklenka roséčka.