Chvilka štěstí


Seděli jsme u baru, Fotograf fascinovaně pozoroval výhled z okna zatímco já napichovala na párátko smažený lilek, upíjela nealkoholické pivo a snažila se ignorovat fakt, že i v jižním Španělsku může sněžit. Bylo to moje poprvé. První nealkoholické pivo. Blbá angína, blbý antibiotika. Kdybych ještě neměla v živé paměti, jak jsem dva dny zpátky ležela na gauči s teplotami přes třicet devět neschopna se doplazit na záchod, objednala bych si pořádnýho pivsona.

"Víš, co je na tobě zajímavé?", začal fotograf. Hodila jsem na něj tázavý pohled a on pokračoval: "Pořád se směješ nebo usmíváš. Furt. Proč?". "Směju se, abych nebrečela," odpovídám jednou ze svých obvyklých, až příliš pravdivých frází. Vím, že to dělám. Už se mě víc lidí ptalo, proč se směju, i když tvrdím, že se mám blbě. Asi obranný mechanismus. Život mi přijde tak absurdní, že bych nejradši brečela a pak rozbila pár talířů. Jsem ale sofistikované děvče... a tak se směju.

Tohle ale nebyl ten případ. Bylo mi fajn. Po dlouhé době mi bylo fajn. Problémy nezmizely, mně se jen na chvíli podařilo je nevnímat. Na ulici jsme si střihli rychlou koulovačku ze sněhu usazeného na autech. Jako malé děti. A pořád mi bylo fajn. I když jsem pak sama ve tři ráno procházela mrtvým městem.

Včera jsem si zašla na pilatesm to mi vždycky zvedne náldu, ani nevím proč.

Večer jsem se pak ponořila do čtení blogů. Už jsem to nedělala tak dlouho (zhruba od doby co jsem si pořídila nový design a oblíbené blogy mi zmizely z postranního panelu). Všechny tyhle holky, které se rozhodly své životy sdílet na internetu se vší otevřeností ani neví, jak moc mi pomohlo si o tom všem přečíst. Jako bych se vrátila do reality. Zpátky na zem z abstraktní existenciální krize.

(Díky vám za to, holky)

Před spaním jsem si přečetla pár kapitol ze Zibury a po velmi dlouhé době jsem usínala šťastná.




Share this:

,

CONVERSATION

7 skvělých komentářů:

  1. Já se většinou nedokážu smát, když je mi smutno, i když bych si to někdy fakt přála. Nepodléhat tak svým momentálním pocitům, být silná, sofistikovaná, jak píšeš. Máš štěstí, že to dokážeš!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky ne vždycky, jen se umím většinou včas ukrýt do bezpečí svého pokoje, aby mě nikdo brečet neviděl :D

      Vymazat
  2. Většinu času když jsem smutná, tak je to na mně okamžitě poznat, protože se nedokážu usmívat, když mi není do smíchu. Ale zase naopak, když jsem veselá, tak je to také poznat a usmívám se na celé kolo. Snad se brzy uzdravíš :)

    Maris Novotná

    OdpovědětVymazat
  3. Mě čtení blogů taky strašně pomáhá:). Moc pěkný článek!
    Windy pink style

    OdpovědětVymazat
  4. Krásný článek, na mě většinou nikdo nepozná že mi něco je a jsem ráda, když o tom totiž nechci mluvit, nikdo mi nepokládá otázky co se děje :D

    SmileThess

    OdpovědětVymazat
  5. the saddest people always have the most beautiful smiles...

    OdpovědětVymazat

Jsem moc ráda za všechny vaše nápady, připomínky a názory. Jen prosím slušnou formou.