Zdravím!

Povstala jsem z mrtvých, abych vám konečně zase dala o sobě vědět a něco napsala. Věc se má tak, neměla bych slibovat tuny článků, když vím, že mám před zkouškovým. Kdy se asi poučím? Včera jsem ale šla na poslední vražednou zkoušku a už mě čeká jen jedna, ze které ovšem nemám moc strach, takže konečně můžu věnovat nějaký čas i blogu.

Už je to tak měsíc, co jsem se vrátila z Azorů, ale pořád mi zbývá pár zážitků, fotek a postřehů, o která bych se s váma chtěla podělit.

Tak za prvé, nikdy nejezděte na Azory v dubnu nebo květnu. Fakt. Protože bude jen pršet. Navíc většina lodí mezi ostrovy funguje jen mezi červnem a říjnem.

Za druhé, lidi jsou tam neuvěřitelně ochotní. A jak to vím? My byli na ostrově Terceira a věc se má tak, že i přesto, že všechny zajímavé věci se nachází v centru ostrova, autobusy jezdí jen po pobřeží. Proto, pokud chcete něco vidět, musíte nejdřív ujít kolem deseti kilometrů než se k tomu vůbec dostanete. A tak jsme se druhý den vydali na cestu. Po zhruba deseti minutách chůze vedle nás zastavilo auto a pan řidič se zeptal, jestli nechceme svézt. Chtěli. Cestou nám ještě vylíčil, že za dva dny začíná sezóna býčích zápasů a že si to nemůžeme nechat ujít. My mu zdvořile poděkovali a řekli, že se na to určitě mrknem. (Pro tip: pokud vás někdo z vlastní dobré vůle veze autem, nedělejte mu kárání, nemuselo by se to vyplatit).

Když jsme prošli přírodní park a prolezli jeskyně, zjistili jsme, že začíná pršet. A tak jsme se rozhodli namířit palec k nebesům. Ani jeden z nás nikdy předtím nestopoval, takže jsme se cítili trochu trapně, ale do dvou minut jsme seděli v autě dvou Holanďanů, kteří čirou náhodou bydleli ve stejném hotelu jako my.

V následujících dnech už jsme se na autobusovou dopravu úplně vykašlali. A nikdy jsme nemuseli čekat dýl jak deset minut. Za ty dny se z nás stali zatvrzelí zastánci býčích zápasů (jako fakt, co s tou corridou všichni maj?) a fanoušci fotbalu (tímto zdravím dodávku deseti lehce přiopilých fotbalistů středního věku a doufám, že alespoň řidič byl střízlivej). Kolikrát si kvůli nám lidé udělali zajížďku jen aby nás mohli vyhodit přesně tam, kde jsme chtěli. Za to jsem neuvěřitelně vděčná a doufám, že se to těm lidem nějak vrátí. A opravdu věřím, že pokud konáte dobro a posíláte do světa lásku, to samé obdržíte (buďte dobrý lidi, vážně je to fajn).

Postřeh číslo tři, pokud máte rádi zakázané ovoce, Azory budou pro vás to pravé ořechové. Žádné vyumělkované cesty ani zákazy vstupu. Kolikrát jsem na označenou trasu koukala a říkala si: "Jako fakt? Vždyť jsou to jen nakupený obří šutry/ pár nestabilních klád poskládaných do bahna (hádejte kdo si dal moc příjemnou bahenní lázeň? A zdarma!). Po tomhle máme fakt vylízt nahoru?". Ale stálo to za to, já si to alespoň užila víc než vyšlapané polní cestičky. Ať žije dobrodružství. To samé v jeskyních. V některých částech jsme museli jít na čtyři nebo se vyloženě plazit, abychom se dostali i do těch nejzapadlejších koutů.

A číslo čtyři? Vnitřek sopky je fakt cool. Navíc, ta sopka je vlastně taková obří vagína, co porodila celej zbytek ostrova. Bez ní by nic nebylo. boží, co?

Podařilo se nám jedno auto stopnout tak rychle, že jsme dojeli k sopce dřív, než jsme chtěli. Ona totiž ještě nebyla otevřená. A tak jsme si řekli, že prozkoumáme okolí. Vylezli jme na nějakej kopec, ze kterýho se viděla akotát tak hustá mlha (plus, oceňte moji dokonalou pláštěnku z Decathlonu a můj look alá sexy mozkomor). Při cestě dolů jsem pak uklouzla, roztrhla si tepláky a solidně rozřízla nohu. To alespoň v chlápkovi, který hlídal vstup do sopky probudilo lítost, pustil nás do vyhřátýho vstupního sálu a ránu mi ošetřil (furt ještě se mi to nezahojilo, ehm).

hrdlo sopky

A za týden už jedu domů, wooho. Takže alespoň konečně nebudu umírat vedrem a taky půjdu na Wonder Woman (protože Španělům všechno trvá milion let anarozdíl od zbytku světa, tady to do kin ještě nepřišlo).

Mějte se moc krásně, šiřte pozitivní energii, čao!